Válka dynamického rozsahu
Bude to téměř devět let, co Ian Shepherd vyhlásil den dynamického rozsahu. Změnilo se něco?
Proč mi připadá, že se o tuto problematiku nikdo nezajímá? Patří nahrávky se slušným dynamickým rozsahem pouze do high end světa audiofilů?
Steve McCurry v roce 1980 v pákistánském uprchlickém táboře pořídil snímek dvanáctileté dívky Šarbat, která v Afghánské válce přišla o své rodiče. Fotka jej proslavila především proto, že zachycuje atmosféru, příběh dívky, který je vepsán do jejich pronikavě zelenomodrých očí. Důležité jsou také technické detaily fotografie jako světlo, kompozice, hloubka ostrosti a další. Všechno dohromady tvoří dokonalé umělecké dílo, které přetrvává v čase.
Legendární Metallica v roce 2008 vydala své deváté studiové album Death Magnetic z nahrávacího studia Warner Bros. Records, na níž kopáky připomínají žbluňkání a kytary nasrané čmeláky.
Mají umělci tohoto formátu nárok na něco takového? Z pohledu fanouška skupiny Metallica to bylo nejen pro mě velké zklamání. Osobně před bezduchým mainstreamem, dávám přednost raději kvalitě a technickým detailům. Chlubil by se Steve McCurry rozmazanou fotkou?
Miles Davis prohlásil, že ho na muzice nejvíce zajímá ticho, protože ono tvoří v hudbě napětí, vytváří dualitu se zvukem a tónem.
Bob Dylan v rozhovoru pro magazín Rolling Stone: „Současné nahrávky jsou příšerné. Je to zvuková stěna. Nemají definici, nemají nic – je to jen statický hluk.“
Craig Potter z kapely Elbow: „Nechápu, jak někdo dovolí zničit svou desku takovým způsobem, jak se dnes běžně děje. Kazí to všechnu tvrdou práci, co jste do nahrávání dali. Myslím, že dynamika je pro emocionální vnímání hudby naprosto klíčová.“
Vznik fenoménu „Loudness War“
Už před více než půlstoletím si velké hudební společnosti všimly prosté skutečnosti, že lidé při výběru písničky preferují hlasitější nahrávky před těmi tiššími. Z nevinného marketingového popostrčení interpreta blíže k posluchači se však postupem času stal fenomén, který je zasvěcenou veřejností označován jako Loudness War.
Psychoakustické výzkumy empiricky dokázaly, že hlasitější hudba lidem jednoduše zní lépe. Zvukový inženýr Bob Katz ve své knize Mastering Audio uvádí: „Problém psychoakustiky (vnímání hudby) je, že když jsou prezentovány dva identické programy s lehce rozdílnou hlasitostí, hlasitější program zní vždy lépe“. Důvod této skutečnosti však není zcela přesně znám. Příčinou může být fakt, že hlasitá hudba zvyšuje nervovou aktivitu v našem sluchovém centru, čímž se kvalitativně mění stav celého mozku.
Barry Blesser ve svém článku The Seductive (Yet Destructive) Appeal of Loud Music tuto situaci ještě konkretizuje: „Hlasitá hudba aktivuje stejná mozková centra, jako požití euforii přinášejících drog, například kokainu. Existují důkazy, že vnímání hudby zvyžuje hladinu endorfinů spojených s mozkovými centry rozkoše.“ a zároveň dodává: „Rozsah intenzity mezi rozkoší a destrukcí je extrémně malý“. Hlasitá hudba v mozku vyvolává stav lehce podobný působení drog. Možná právě proto náš mozek sám preferuje hudební informace ve formě intenzivnějších akustických vjemů.
Argumentem zastánců vysoké hlasitosti nahrávek s nízkým dynamickým rozsahem je také fakt, že stále více lidí poslouchá hudbu mimo domov – ve sluchátkách v hlučném prostředí. Hlasitější nahrávku bez tichých prvků pak lze lépe slyšet. Takto nahraná hudba se lépe poslouchá jako kulisa, její mikro i makrodynamika tolik „neruší“. Hlavní motiv však prioritně vzešel od vydavatelství. V rádiích jsou hlasitěji nahrané písničky s potlačenou dynamikou oproti těm tišším s velkou dynamikou lépe slyšet.
Hudební dílo
Při vzniku hudebního díla mastering přichází jako poslední a zdánlivě nevýznamný krok, který však charakter díla výrazně ovlivňuje. Při masteringu se finálně upravuje zvuk již hotové nahrávky. Nemění se poměry hlasitosti nástrojů, ale ladí se barvy a úrovně jednotlivých frekvencí. Dále se aplikuje dynamická komprese, která pomáhá vyniknout vlastnostem jednotlivých nástrojů či vokálů, případně maskuje chyby v interpretaci, ale také bývá používaná pro zvýšení hlasitosti celé nahrávky. Zjednodušeně řečeno, zesilují se tišší zvuky a ty hlasitější se naopak ořezávají.
Podstatným údajem je takzvaný dynamický rozsah (DR), který určuje průměrný rozdíl mezi nejhlasitějšími a nejtiššími úrovněmi nahrávky. Zatímco kdysi byl dynamický rozsah u rockové desky běžně 15 dB, dnes se u obdobných alb pohybuje kolem 6 dB. Dynamický rozsah samozřejmě předurčuje i povaha samotné skladby, dodejme však, že i sebeuřvanější punk má svou vnitřní mikrodynamiku.
Jaký je vlastně problém hlasitých desek? Postrádají hloubku, barvu a dynamiku; to však pouze v tom lepším případě. V tom horším, který je dnes celkem běžný, jsou navíc silně zkreslené – slyšíme tzv. digitální clipping (praskání), středy jsou zatlumené a slévají se, výšky naopak nepříjemně syčí. Pokud je cílem masteringu, aby nahrávka hrála co nejhlasitěji na všech typech přehrávačů, vaše nová audio sestava nebo dražší sluchátka nepřináší pocit radosti z umění, protože z nich nahrávka zní stejně jako z mobilu.
Dostáváme se tak k otázce takřka filosofických rozměrů, a to zdali chceme hudbu poslouchat, nebo konzumovat.
Remastering
Samostatnou kapitolou jsou pak remasterovaná vydání hudebních klasik. Označení „remasterováno“ může znamenat takřka cokoli. V nejužším slova smyslu totiž remasterování znamená vytvoření nového masteru – tedy přepisu – kopie, ze které se vyrobí všechny nosiče daného vydání – při tom nezáleží, zdali je tato kopie nějak dále upravována. Úplně každé CD vydání je tím pádem technicky remasterováno… V principu může být remasterování pro kvalitu zvuku velmi přínosné.:
Uvažme například typickou nahrávku z šedesátých let. Nosič, který je nejblíže samotnému nahrávání ve studiu, je vícestopá analogová páska. Z té byly vytvářeny analogové mastery (vzhledem k technologii nevyhnutelně s nějakou ztrátou kvality) pro vinylová vydání. Takových masterů může existovat mnoho a ne všechny jsou kopiemi originální pásky, ale také kopiemi kopií. O několik desítek let později, s příchodem CD, byl pořízen master digitální. Jeho kvalita byla určena tím, ze které analogové kopie pocházel, pokud nepocházel z původní pásky (to platí pro jakékoli vydání i dnes). Kvalita byla také limitována technologií převedení do digitálního formátu. Ta se ale od doby, kdy bylo CD představeno, rapidně změnila.
Až dnes je možné pořídit digitální master mnohem vyšší kvality, který se rovná kvalitě původní pásky. Remastering tím pádem může být šancí nejvíce se „přiblížit“ původnímu výkonu interpreta. Nemusí, protože záleží, z čeho byl master vytvořen, záleží na interpretaci díla člověkem, který tvoří mix, a potom právě na finálním masteringu, ve smyslu upravování zvuku. Pokud je jeho součástí zabití nahrávky trendem snížení dynamického rozsahu, může vzniknout paradoxní situace, kdy zní daleko lépe několik desítek let staré vinylové vydání, včetně šumu.
Potlačení dynamiky
Nahoře originál s velkou dynamikou, ale celkově malým zesílením. Dole identická nahrávka s potlačenou dynamikou, celkově velkým zesílením – smutný trend moderní doby.
Existuje cesta ven?
Proti masteringovým inženýrům se v poslední době obrátil i hněv fanoušků napříč spektrem různorodých žánrů. Nezbývá, než si vybírat interprety, kteří se Loudness War brání, či vydavatele, kteří se na vlně trendu nesvezly. Zde je nasnadě zmínit další paradox – hudba mimo „mainstreamový“ proud je často právě takovými studii vydávána. Další cestou je kupovat vinyly, kde princip fyzického záznamu na desce do určité míry omezuje kompresi dynamiky. Ne každý je však příznivcem analogu. Navíc, pokud vinylové vydání pochází ze stejného masteru s potlačenou dynamikou jako CD (což sice není pravidlem, ale ani výjimkou), přestože bude vinyl méně hlasitý, problémy komprese dynamiky budou stále přítomné.
Dnes již existuje celkem početná komunita posluchačů a lidí z pozadí nahrávacího průmyslu, která se rozhodla aktivně bránit. Výsledkem je například mezinárodní den dynamického rozsahu, různé databáze interpretů, fóra hodnotící kvalitu různých vydání, koncept certifikátů zvukové nezávadnosti nebo vznik softwaru pro jednoduché změření dynamického rozsahu.
Věřím, že s větší informovaností samotných hudebních interpretů bude přibývat technicky povedených nahrávek bez potlačení dynamiky. Často jsou to sami hudební interpreti, kteří stojí před rozhodnutím, jestli dynamiku nepotlačit a být tak „tišší“ než ostatní. Věřím, že „tišší“, ale kvalitní a dynamické nahrávky rozšíří své řady a budou dostupnější těm, kteří chtějí při poslechu hudby zavřít oči a nechat se unášet atmosférou hudebního uměleckého díla.
Odkazy
Odběr novinek
Dáme vám vědět o naší účasti na výstavách, o nových recenzích a produktech, o nových místech, kde si můžete reprosoustavy poslechnout, nebo o nových příspěvcích na našem blogu. Nebudeme vám posílat spam.