Vnímání hudby – člověk není stroj

Proč je pro náš sluch nelíbivá čistá sinusová křivka? Jak vlastně vnímáme pocit yukryté v hudbě? Proč má tón „C“ zahraný na kytaru stejnou nosnou frekvenci jako tón „C“ zahraný na klavír a přesto ve zlomku vteřiny dokážeme tyto nástroje rozlišit?

Podívejme se blíže, jak je lidský sluchový aparát nastaven pro vnímní hudby, co je rozhodující, co je pro vnímání hudby podstatné a co nepodstatné.

Obrázek: Juliana Estrada CC BY 2.0 , via Flickr

Tón

je základním stavebním kamenem vnímání hudby. Vzniká pravidelným chvěním hudebního nástroje, nebo hlasivek. Tón má určitou výšku, délku, sílu a barvu (témbr), které bude věnována největší pozornost.

Barva tónu závisí na spektrálním složení zvuku, tvaru kmitů nebo poměru amplitud alikvotních tónů. Závisí na hudebním nástroji, který tón vydává.

Jednotlivé tóny se liší svou výškou (frekvencí). Lidské ucho však nevnímá rozdíl frekvencí jako stroj, ale rozlišuje je na základě jejich podílu. Tón s dvojnásobnou frekvencí zní pro lidské ucho o jednu oktávu výše. V hudbě se kvůli přehlednosti jednotlivé tóny označují písmeny c, d, e, f, g, a, h.

Akord

(z ital. accordo: souzvuk, souhlas) je označení pro souzvuk tří a více současně znějících různých tónů, uspořádaných podle určitého systému. Příkladem může být stisk současně tří nebo více kláves na klavíru nebo zvuk současně tří nebo více strun na kytaře. Každý akord má své zvláštní jméno a značku. To je odvozeno od tónů, ze kterých se akord skládá, a vzdáleností mezi těmito tóny.

Akordy se dělí do několika skupin podle jejich stavby a počtu tónů.

Hudba

je organizované spojení tónů, akordů při jejich rytmickém členění. Hudba je umění, dokáže v nás vyvolat různé pocity jako je radost, smutek, euforie, chuť tančit, chuť relaxovat a podobně.

V tradičním pojetí hudby můžeme nalézt čtyři základní stavební prvky.:

• Rytmus (hudba přírodních národů hraná na bicí nástroje apod.)
• Melodie (lidová píseň zpívaná bez doprovodu, zpěv ptáků)
• Harmonie (akordy hrané na kytaře či klavíru beze zpěvu)
• Témbr (tj. zvuková „barva“ a všechny zvuky a ruchy kolem nás)

Hudba je vždy výsledným spojením těchto čtyř prvků v různých poměrech, variantách a kombinacích. Z estetického hlediska je dokonalá hudba vyváženou kombinací všech čtyř elementů, z nichž každý jednotlivý element je zajímavý, nápaditý a svébytný.

Lidský sluch není stroj

Alikvotní tón

nebo také vyšší harmonický tón zní společně s tónem základním. (Slovo alikvotní znamená odpovídající části, podílový, úměrný podílu.) Většinou se u každého tónu vyskytuje řada alikvotních tónů a jejich intenzita je to, co určuje charakteristickou barvu zvuku. Díky alikvotním tónům jsme schopni rozpoznat poslechem, o jaký hudební nástroj se jedná. Například nástroje s ostřejším zvukem (trubka, pozoun) mají silnější liché alikvotní tóny (první, třetí atd.), sudé alikvotní tóny dávají zvuku spíše teplo a měkkost.

Vznik alikvotních tónů

Tón je pravidelně vibrující část nástroje (struna, tělo kytary, hlasivky, …). Hudební nástroj však nikdy nevibruje pouze na základní frekvenci tónu. Obvykle se chvěje ještě v celočíselných násobcích základní frekvence. Tyto násobky jsou frekvenční hodnoty alikvotních tónů. První alikvotní tón je tedy dvojnásobné frekvence než základní tón, druhý trojnásobné atd. Alikvotní tóny vytvářejí řadu, ve které jsou intervaly mezi jednotlivými tóny stále menší a menší. To je důsledek faktu, že lidské ucho vnímá výšku zvuku logaritmicky. Každá další oktáva má dvojnásobnou frekvenci. Frekvence oktáv tedy rostou exponenciálně v mocninách, kdežto frekvence alikvotních tónů rostou pouze lineárně v násobcích. Specifická barva tónu každého nástroje pak závisí na různě intenzivním zastoupení jednotlivých alikvotních tónů v jeho zvuku.

Alikvotní tóny jsou součástí každého tónu napříč různorodými hudebními směry.

Hudební ladění

Frekvenční vztahy mezi alikvotními tóny jsou základem tzv. čistého ladění, které se v evropské hudbě používalo až do osmnáctého století. Vzhledem k tomu, že toto ladění komplikovalo provádění harmonicky složitějších děl, evropská hudba je nahradila laděním temperovaným, které je založeno na matematickém rozdělení oktávy na dvanáct stejných dílů. Tímto krokem se otevřela cesta ke komponování velkých a složitých děl, snadnější transpozici a také ke snadnější souhře jednotlivých nástrojů. Někteří hudebníci se však dnes začínají vracet k jiným typům ladění. Částečně z touhy po experimentu, nebo z přesvědčení, že přechodem na temperované ladění se z hudby vytratilo cosi velmi důležitého a že získané možnosti za tuto ztrátu nestojí.

Zajímavým psychoakustickým jevem je takzvaný efekt chybějícího základního tónu. Spočívá v tom, že lidské ucho je zvyklé identifikovat frekvenci, tedy výšku tónu pomocí alikvotních tónů v něm obsažených. Bylo ale zjištěno, že člověk stále slyší stejný tón, i když je ze signálu odebrán tón základní a zůstanou pouze alikvotní tóny. Dokonce i po odebrání prvního alikvotního tónu člověk stále slyší stejný tón, ačkoliv průběh signálu je samozřejmě velmi odlišný.

Efekt chybějícího základního tónu

Tohoto principu lze využít ve sborovém zpěvu. Když se zpěváci přesně vyladí do tónů, které by mohly být alikvotními tóny určitého tónu, tento tón bude slyšitelný, aniž by byl akusticky přítomen. Mohou tak vlastně „zazpívat“ tóny až o oktávu nižší, než je rozsah jakéhokoli člena sboru.

Principiálně se jedná o tzv. intermodulační zkreslení, které vzniká v důsledku nelinearity lidského ucha (nelinearita převodu hydrodynamických dějů v hlemýždi ucha na nervové vzruchy).

Alikvotní zpěv

Obrázek: Lisa A. Clark, MA, CMI, based on original art concept by Kanako Omichi and Tobias Riede. Copyright 2016 Ingo R. Titze, Tobias Riede, and Ted Mau

nebo též hrdelní zpěv, harmonický zpěv, je zvláštní druh zpěvu založený na vědomém zesílení alikvotních tónů pomocí jemné práce s rezonančním prostorem v ústech a polohou jazyka. Jedná se tak vlastně o techniku dvojhlasého zpěvu, kdy pokaždé zní základní tón a současně s ním o příslušný interval vyšší alikvotní tón.

Historie a tradiční formy

Tato technika se vyvinula výhradně v mimoevropských hudebních kulturách, a to především v Tuvě a v Tibetu. V Tibetu je harmonický zpěv součástí meditace tamějších mnichů. Dvojhlasost zpěvu, tedy rozeznění alikvotních tónů, však není záměrem a cílem, ale vlastně jakýmsi vedlejším produktem meditace. Alikvoty vznikají, protože při meditaci se zpívá velmi pomalu, soustředěně a hluboko. V Tuvě je alikvotní zpěv součástí tradiční kultury (je nazýván Chöömej) a takto tam zpívají především pastevci.

V Evropě nebyl harmonický zpěv provozován až do dvacátého století. V souvislosti s nárůstem zájmu klasicky vzdělaných evropských hudebníků a hudebních skladatelů o mimoevropské hudební kultury byla tato technika objevena Karlheinzem Stockhausenem – zároveň vůbec prvním Evropanem, který se ji naučil. V sedmdesátých letech byl pak tento styl zpěvu objeven širší hudební veřejností mimo jiné v souvislosti s šířením hnutí New Age. Od té doby se alikvotním zpěvem zabývá mnoho lidí po celém světě a od té doby se také datuje nová epocha pro alikvotní zpěv. Ten se nyní vyvíjí mimo své původní tradiční kultury do různých nových forem.

Někteří z interpretů využívající alikvotní zpěv

• Huun-Huur-Tu (Tuva)
• Hosoo & Transmongolia (Mongolsko)
• Okna Tsahan Zam (Kalmycko)
• Tyva Kyzy (Daughters of Tuva)
• Yat-Kha (Tuva)
• David Hykes (Francie)
• Michael Vetter (Německo)
• Jill Purce (Velká Británie)
• Christian Bollmann
• Stimmhorn (Christian Zehnder) (Švýcarsko)
• Sarah Hopkins (Austrálie)
• Jim Cole & Spectral Voices (USA)
• Steve Sklar (USA)
• Paul Pena (USA)
• Wolfgang Saus (Německo)
• Stuart Hinds (USA)

Obrázek: Sam Howzit CC BY 2.0 , via Flickr

Zajímá vás, do jaké míry vnímáte detaily v hudbě právě vy?

navštivte naše referenční poslechové studio.

Odkazy

• cs.wikipedia.org/wiki/Alikvotn%C3%AD_t%C3%B3n
• www.music-production.cz/co-je-vlastne-hudba